...just lovely poodles
PsInfo > Proč právě na Evropu

Proč právě na Evropu

Tento článek vyšel v časopise Pes přítel člověka 12/2012 v mírně zkrácené verzi. Děkujeme Petře za možnost ho prezentovat i na našich stránkách.



Zúčastnila jsem se světové výstavy v Bratislavě. Byla jsem na světové výstavě v Dánsku. Psi mnou předvádění na těchto výstavách si vždy odvezli domů ocenění známkou výborná. Domá mám mladého světového vítěze.. Když přišla do mojí smečky psů vytoužená a dlouho očekávaná fenka, bylo moje velké přání jasné. Pokusit se zisk dalšího titulu, tentokrát mladé světové vítězky. Sen který se nikdy nemohl stát skutečností.

A tak to všechno začalo. Z neposedného čertovského štěňátka rostla ještě více neposedná dorostenka. Ve výstavním ringu se cítila jako doma a přestože měla svoji tréninkovou premiéru rovnou na mezinárodní výstavě ve Švýcarsku, vstoupila do světa výstav jako pravá císařovna a nenechala nikoho na pochybách, že její hvězda bude stoupat vzhůru. Přezdívka Sisi přesně vystihuje grácii, eleganci, důstojnost a sebejistotu s jakou v kruhu na všechny působí. Ona ví kdo je nejlepší.

Výstavy, úspěchy. Cesta na světovou výstavu do Salzburgu jistá. Ale. Musí vždy být nějaké ale, když jde všechno až moc hladce. Po opětovném přepočítání a kontrole data konání výstavy a narození fenky přišla studená sprcha. Letos do třídy mladých nastupovat nemůže, věk má na dorost, příští rok jí o pár dní uteče třída mladých též a bude nucena nastupovat rovnou do mezitřídy. Sen o světové mladé vítězce se rozplývá a zůstává hořké zklamání. Ona si tento titul zaslouží! A tehdy se díky spolumajitelce Ing. Terezii Valčíkové rodí odvážný plán. Plán, který až dnes nějakou dobu zpětně vidí člověk jinýma očima. Rozhodnutí, že když nelze nastupovat ve třídě mladých na světové výstavě, Evropská výstava nám tuto možnost poskytuje. Že se koná v Rumunsku až v daleké Bukurešti? To nám díky euforii a nadšení pro věc nepřipadá jako žádná překážka.

První krok - přihlášení na výstavu

Po úvahách a rozhodování jsme zvolily psí tým na Evropskou výstavu: Elizabeth Ginny Teschiro (třída otevřená), Rubens P.P. Aureus Ytaner (třída otevřená), Isis Dreamy Lady Teschiro (třída mladých). Vybrané psy máme a jde se přihlašovat. Zde se dostávám do lehčích nesnází, jelikož nejsou oficiální stránky moc přehledné díky prezentaci několika výstav konaných přímo před Evropskou výstavou. Nakonec Terezka, která má přece jen více jazykových zkušeností, zjistila nutnost přihlášení do rumunského registru (vlastně finského, který byl zapůjčený pro rumunské výstavy) a následnou on-line přihlášku a zaplacení. První pokus se nezdařil, na podruhé už jsem byla úspěšnější. Pudlíky máme tedy přihlášené a čas zatím běží a pomalu se blíží.

Druhý krok – platby a poplatky

Po nějaké době přišla na mail zpráva, že zaplacením výstavního poplatku (který ovšem nebyl vůbec levný) platby nekončí. Chcete přijet autem na výstavu? Nutnost koupit si parkovací kartu za 25 euro a zaplatit předem. V den konání výstavy už nebude tato možnost. Chcete si pejska na výstavě upravit před vstupem do kruhu? Je nezbytné zaplatit si tvz. Grooming place za 25 euro o velikosti pro jednu klec nebo stůl. Nutnost uhradit též předem. Vystavovatel ať nepředpokládá, že by se mohl s klecí dostat ke kruhu kde bude vystavovat. Nejenom, že tedy při vystavování více psů si nedokážu představit, jak má člověk stíhat střídat v kruhu, to aby měl s sebou ještě další lidi jako pomocný personál. O přemrštěných cenách za parkovné či prostor na úpravu psů ani nemluvě. Vtipná poznámka – pár dní před konáním výstavy se najednou povinné poplatky stávají pouze dobrovolné. Ovšem nikdo se neobtěžuje peníze vracet.

Třetí krok – plány nikdy nevychází

Společná cesta do Rumunska nebude. Díky studijním povinnostem kryjících se s touto výstavou zůstávám na cestu sama se třemi psy. Zde je první lehké zakolísání. Daleká cesta, cizí země kterou nemám projetou. Díky šťastné domluvě se ke mně přidává panička pudlíka taky z chovatelské stanice Teschiro. Vize dvě osoby a auto plné pudlů vypadá lépe. Tím lépe, že přestože žije v Čechách, původ z Rumunska zaručuje lehčí komutační možnosti a snad i bezproblémový dojezd. Na poslední chvíli začíná hárat Eliška, a tak jede místo na výstavu za ženichem.

Čtvrtý krok – cesta se blíží

To, že nakonec naše autíčko bude mít multinárodnostní obsazení co se lidí a pejsků týče nečekal asi nikdo. Finální složení auta: já češka, kamarádka rumunka žijící v čechách a dvě kamarádky z Rusky které si udělaly zastávku v Čechách a přidaly se k nám na cestu na Evropskou výstavu. Pejsků do auta taky přibylo a tak o zábavu určitě nebude nouze Po společné domluvě jsme nakonec zvolily pro welfare pejsků variantu cesty přes noc, druhý den bude několika hodinová přestávka v Rumunsku u rodičů spolucestující, kde můžou pejsci strávit venku dle své libosti a mi si odpočinout. Cesta skrz Česko, Slovensko (zde jsme zvolily levnější trasu po státovkách, jelikož platit drahý poplatek za dálnici když jedeme jen kousek se zdálo zbytečné) a Maďarsko je absolutně bezproblémová. Protože cestujeme přes noc, nehrozí nám žádné kolony, ucpané silnice nebo hustý provoz.

Pátý krok – hurá Rumunsko

V ranních hodinách konečně přijíždíme na maďarsko-rumunské hranice. Předpokládám problémy, protože přece jen takovou národnostní směs asi celníci běžně v autě nepotkávají. Veškeré pasy, doklady od zvířat a auta si odnášejí a nechávají nás v nejistotě čekat. Dostaneme se dál? Mít s sebou rodilého mluvčího je určitě výhoda, protože marně si představuji, jak já bych se s nimi domluvila. Na angličtinu nereagují a urputně prosazují pouze svůj jazyk. Sledování okolních aut která jsou značek či modelů, která v čechách dávno bydlí na vrakovišti, začíná tušit, že tato země a její kultura jdou svou vlastní cestou. Po úspěšném vpuštění do Rumunska a ujetí pár kilometrů si začínám uvědomovat, o kolik jsme na tom u nás lépe ale zároveň vidí člověk lidi žijící více ve vztahu s přírodou. Potkávaje na silnicích povozy tažených koněm nebo párem koní je velmi častý jev. Ovšem zvířata jsou v dobré výživné kondici a většinou jde i vozka pěšky vedle vozu. Je vidět, že si váží zvířat která pro ně pravděpodobně znamenají příjem a zajišťují obživu. Zastavujeme v jednom městečku, kde si můžeme několik hodin přes den odpočinout, pejsci se proběhají na zahradě a spokojenost jejich a bezproblémové souznění v jedné velké smečce je harmonické. Lehká úprava srsti ještě před cestou, večeře, opět zabalení auta a čeká nás poslední úsek cesty k vytouženému cíly.

Šestý krok – Bukurešť

Noční cesta o vzdálenosti 500 km do Bukureště je téměř záležitost na 10 hodin. Díky absenci dálnic ( i když občas se nějaký úsek tímto titulem honosil a samozřejmě bylo třeba si dopředu zajistit dálniční známku), většina naší cesty vedla silničkami šplhající do hor a zase dolů. To na co je člověk zvyklý a bere jako samozřejmost, mu zde najednou velmi chybí. Vodorovné bílé značení silnice za tmy. V případě klikatící se cesty je velmi náročné odhadnout ostrost zatáčky či následné pokračování silnice. Že v této zemi moc nerespektují bezpečné předjíždění či jízdu, nad tím se nepozastavuji. Spousta malých vesniček či pár domků podél silnice znamená zpomalit na maximální rychlost 50km/h, protože téměř v každé je policejní auto měřící rychlost a číhající na případné hříšníky. Dostat se zde do potyčky se zákonem bývá velký problém, tudíž naše maximální obezřetnost je na místě a velmi pomalu se přibližujeme k cíly. Velmi důležitý aspekt, který jsem si neuvědomila ale hraje svojí roli. Rumunsko se nachází již v jiném časovém pásmu a je třeba posunout si hodinky o 1 hodinu dopředu.
Rázem tedy chybí předem předpokládaná rezerva. Stejně tak jsem doufala v nějaké cedule či tabule navigující k výstavišti. Protože naše navigace zvládla pouze najít hlavní město, další zůstávalo už v našich rukách. Ale kdo poradí nejlépe? Bohužel jak je člověk většinou zvyklý, že aspoň potkává auta se psy a může se řídit podle nich, k naší smůle jsme žádné takové neviděly. Ale rada od místního taxikáře byla správnou volbou a korunována úspěchem. Projíždíme městem, centrem a kousek od něho se již v dálce objevuje vytoužený Romexpo výstavní areál. První vítězství brzy znamená další starost. Kde zaparkujeme auto? Platba za parkovné se nám zdála přemrštěná a volily jsme tedy alternativu improvizace.

Sedmý krok – výstava

Někdy má člověk více štěstí než rozumu. Minuly jsme kolonu aut stojící na vjezd, zahly do první možné uličky a po pár metrech našly vykrojený plácek pro zaparkování dvou aut. Jedno místo jsme tedy hned obsadily. Vybalování, stavění klecí, stoly, kufry s kartáči a ostatní důležité věci. Šlo to pomalu ale nakonec pojízdná pyramida na kolečkách vyrostla a po následném zjištění že jsme jen kousek od druhého bočního vchodu znamenalo velkou úlevu. Představa trmácet se několik kilometrů zpět nebyla moc lákavá. Veterinární kontrolou procházíme bez problémů a zbývá nám tedy najít naši halu a následně pak kruh. Díky štěstí nebo intuici nikde netápeme a celkem rychle jsme zjistily kde je náš výstavní kruh, pouze se k němu probojovat přes už poměrně obsazené okolí. Mám radost, protože klece ano můžou být i u kruhů, ale místa je zde tak poskrovnu, že není téměř kam postavit klec natož stůl. Nakonec nacházíme hodně skrovný prostor. Čísla se vydávají klasicky ve výstavním kruhu, vše kolem je identické jako na jakékoliv jiné mezinárodní výstavě a pocit že je člověk na Evropské výstavě moc ani nepřichází. Katalog je samozřejmě za finanční poplatek, opět další výdaje. U vstupu do kruhu je vyvěšený rozpis plemen a předbězný časový harmonogram.

Osmý krok – posuzování

Čas běží jako splašení koně. Při sledování posuzování plemen před pudlíky začínám mít pocit, že budu nastupovat dříve, než bylo avizováno. Začíná tedy rychlá příprava. Převléknutí do výstavního kostýmu a upravení po cestě. Výraz zombie mě při pohledu do zrcadla doslovně vystihuje. Takže přijde na řadu trocha líčení a účes. Přece jen výstava takového typu vyžaduje nejen dokonale připraveného jedince, ale i určitou prezentaci od handlera. Jsem spokojená a teď už mě čeká jen to jediné. A vlastně to nejdůležitější. Příprava Rubyho a Sisi na jejich důležité dnešní předvedení. Jako první bude nastupovat Ruby, první pudl posuzovaný touto rozhodčí. Může to být výhoda ale i ne. V hlavě mi postupně běží různé scénáře, jak nastoupit, jakou zvolit strategii předvedení, bude mít rozhodčí radši veselejší nebo důstojnější předvedení pejska? Tohle je vždy pro mě v případě Rubyho hod do loterie, ano už jsem párkrát špatně odhadla tempo nebo zvolila ne úplně ideální prezentaci pro daného rozhodčího. Jsem si vědoma rizika, ale protože předešlá plemena posuzoval jiný rozhodčí, nemám žádné porovnání . Myšlenky stále letí hlavou, důležité je důkladné rozpohybování i když díky absenci prostoru trochu problematičtější. Přišel ten pravý čas a můj první vstup v životě do výstavního kruhu na Evropské výstavě. Postavení do postoje, rozhodčí po chvilce dává pokyn pro pohyb do kruhu a následně klasickou diagonálu tam a zpět. Poté posouzení na stole, Ruby celou dobu běží velmi pěkně, svižně a plný energie, asi si vědom důležitého okamžiku naštěstí vypouští svoje skotačení. V postoji předvádí svoji hrdost, rozhodčí důkladně prohlédne pejska a nechá nás opět ještě jednou předvést se v pohybu. První posuzování mám za sebou a odcházím nadšená. Získáváme ocenění V1, CAC. Chvilička oddechu a jdeme do bojů co CACIB. Zde už nejsme úspěšní, ale jak stříbrný pejsek CACIB, tak aprikot res. CACIB jsou opravdu velmi nádherná zvířata a moje spokojenost je maximální s ziskem CAC.
Není čas na oddych, hned má nastupovat Sisi. Sisi je malý živel. Sisi mi dá náležitě najevo svoje mínění, že jsem se věnovala Rubymu místo ní, ale po vstupu do kruhu nasadí svoje „císařské“ manýry a nenechá nikoho na pochybách, kdo zde velí a jaké má o sobě mínění. Ani nevím, mám pocit, že když bych tam nebyla, ona sama si to odběhá na výbornou, protože ocenění od publika si umí náležitě užívat. Takže prezentace v pohybu neměla chybu, stejně tak posuzování na stole nám nečinilo žádné problémy. Nevím ani jak ale odcházíme z kruhu a vím že domů už se mnou nepojede Sisi, ale „Mladá Evropská vítězka“. Přidává aby toho nebylo málo i titul Best of Junior in Breed. Nastupujeme sice do boje i o BOB, ale ve věku 10-ti měsíců na tento titul máme ještě čas. Zde prezentovaná zvířata jsou opravdu velmi krásná a úchvatná, většina jich přijela z Ruska a vidět tolik kvalitních jedinců člověk nemá šanci každý den.

Devátý krok – nikdy neuvěřím

Protože posuzování středních pudlů bylo úplně v jiné hale než ostatní rázy, netušila jsem jaká je zde účast českých pudlích vystavovatelů. Až později po pečlivějším prostudovávání katalogu mi dochází skutečnost, že Isis Dreamy Lady Teschiro se stala nejúspěšnějším pudlem českého majitele a českého chovu na letošní evropské výstavě. Neméně významný je i úspěch zisku titulu výborný 1, CAC pro Rubens P.P. Aureus Ytaner, protože tento výsledek pouze podtrhuje tu skutečnost, že psi pocházející z těchto českých chovatelských stanic jsou úspěšní a rozhodně se ve světě neztratí. Nejsem profesionální handler, nemám mnohaleté zkušenosti. Ale mám vůli učit se a mám vůli snít. A můj sen se stal skutečností. Prezentace dvou pudlů na Evropské výstavě ze dvou různých významných českých chovatelských stanic byla, dle mých možností maximálně úspěšná a já bych tímto chtěla ještě jednou poděkovat Renatě Smyčková (ch.s. Ytaner) a Ing. Terezii Valčíkové (ch.s. Teschiro) za možnost vlastnit a prezentovat jejich odchovance na takto prestižní výstavě a doufám že svými výsledky dělali čest českému chovu v Evropě. Co přinese rok následující je ve hvězdách, ale tato vítězství už navždy zůstanou zapsaná v pudlím světě a nikdo je jak Rubymu tak Sisi odepřít nemůže. Cesta se otvírá dál.

Petra Kastlová, 04.12.2012