...just lovely poodles
PsInfo > Pudl a čokoládový dort

Pudl a čokoládový dort od Johna Armstronga
- zamyšlení nad chovem psů

Dr. John B. Armstrong, Ph.D byl profesorem biologie a genetiky. Byl také vedoucím projektu Zdraví psů a specializoval se na pudlíky. Sám vlastnil dva pudlíky a byl to jejich vášnivý zastánce a propagátor.

Článek je převzat z anglického originálu, který naleznete na: http://www.canine-genetics.com/cake.htm

Rozmanitost a čistokrevný pes

Povaha různorodosti

Přemýšlejme o genech jako o receptech. Přenášejí instrukce o jednotlivých komponentách (ingrediencích) a spojují je a tím vytvářejí organismus. Každý recept specifikují jeho ingredience a každý jedinec může přenášet různou verzi stejného receptu. (V genetickém žargonu mluvíme o tom, že přenášejí různé alely určitého genu). Jedinci uvnitř populace často přenášejí stejný nebo identický recept, například, čokoládový dort pro Pudla, citrónový dort pro Bígla, a bílý dort pro Samojeda. Další psí jednici mohou být reprezentovány například ovocným dortem. I když předpokládáme zvířata, která jsou značně odlišná jako žáby a kuřata, vždy najdete "podobné" ingredience, jak pro koláč nebo pudink. Proto je mezi savci více diversity (rozmanitosti) než mezi šelmami; více diverzity mezi šelmami než mezi psovitými šelmami; více rozmanitosti mezi psovitými šelmami než mezi skupinou vlků.

Organismus přenáší kolekci receptů a tato kolekce definuje ten určitý organismus. Velká různorodost v možných kolekcích receptů je také důvodem pro velkou rozmanitost v živočišném i rostlinném světě. Čím více jsou dva jedinci příbuzní, tím více najdeme stejných věcí v jejich kolekcích. Počet kombinací je obrovský a v průběhu evoluce se kolekce receptů bezpochyby mnohokrát přeorganizovala. Kombinace, které pracují dobře, přežívají a násobí se. Ty, které nefungují, velmi rychle zahynou.
Teoreticky je možné připravit jídlo skládající se z šampaňského Tacos a Yorskhirského pudinku, ale nikdy k sobě nebudou ve skutečnosti patřit. Jak šel čas, výměna receptů se mezi zvířaty stala obtížnější až natolik, že se podstatně změnily jejich psychické charakteristiky a chování. Proto různé skupiny byly donuceny pracovat pouze s určitou podmnožinou z celkové kolekce receptů.

Jedna z definic druhu říká, že členové dvou různých druhů, chovaných odděleně, nemohou vyprodukovat živého hybrida (křížence). Ale jiná, více moderní definice říká, že dva druhy, které jsou geograficky, fyziologicky nebo chováním izolované, nemohou za normálních podmínek vyprodukovat hybrida. Navíc tyto druhy budou mít podstatně odlišné vlastnosti, než aby se mohly shodnout. Pes domácí, vlk, kojot a šakal se mohou mezi sebou pářit (omezeni výškou samozřejmě) a vyprodukovat životaschopné a plodné hybridy. Dosud se předpokládají rozdílné druhy (v rámci rodu Canis), protože normálně žijí na rozdílných místech, chovají se rozdílně a obvykle se i dorozumívají odlišně. (Tak byl naposledy vyčleněn poddruh Canis Familiaris z druhu Canis Lupus). Nicméně šakal se nebude pářit se psem, pokud spolu nevyrůstali od štěněte (předpokládáme to hlavně kvůli naučenému rozdílnému chování). Navíc žádný druh Canis se nebude pářit s liškou. Není to proto, že by se tyto dva druhy od sebe hodně lišily, ale protože lišky nesdílejí stejný počet chromozomů. (Jinými slovy, jejich recepty jsou tvořeny úplně rozdílným a nekompatibilním systémem - něco podobného jako v počítačích zařazení jednoho do DOS a druhého do Mac).

Genetické recepty se mohou modifikovat, pokud jsou předávány dále. Mnoho modifikací vytvoří nepatrný rozdíl a nebo jen velmi jemný rozdíl. Některé mohou pomoci zlepšit recept, jiné ne. Pokud vytváříme čokoládový dort a zapomeneme kritickou ingredienci nebo je dort pečen příliš dlouho a nebo při špatné teplotě, nakonec to skončí katastrofou. (Pokud nerozumíme tomu, co se stalo špatně, budeme hledat chybu v receptu a najdeme si jiný). Můžeme také udělat úmyslný rozdíl za účelem vytvořit pozoruhodný dort. Mezi populací čokoládových dortů bude vždy různorodost - nebo rozmanitost - receptů a tudíž i dortů.

A tomu já říkám "dobrá" věc. Chceme totiž stále ten stejný čokoládový dort? Brzy by nás to unavilo, ztratili bychom radost z očekávání. Pokud by každý, pro nějaký nepředvídatelný důvod, ztratil chuť pro ten čokoládový dort, vedlo by to k jeho zániku. Mít potenciál pro evoluci a adaptaci znamená risk možnosti, že něco bude špatné. To je ta "cena".

Ve velké, přirozeně chované populaci skončíme s určitým počtem verzí (alel), některé tak jemně odlišné, že si jich ani nepovšimneme, některé znatelně rozlišné (ale stále funkční) a některé, které již nepracují jak by měly. Pokud ale vyjmeme diversitu, ztratíme tím potenciál pro evoluci a pro přežití neočekávané změny. Abych měli potenciál pro evoluci a adaptaci, musíme riskovat to, že něco bude špatně. Genetici nazývají tento risk Náklady genetiky. Tato "špatná"skupina bude stále přežívat, protože každý jedinec přenáší dvě kopie každého receptu a často mu stačí mít jen jednu "dobrou" kopii pro svou normální funkci. Ve většině populací přenáší každý jedinec porci Nákladu genetiky - přibližně tři až pět špatných receptů z několika tisíc. V případě, že náklad podléhá normálnímu rozdělení, tak při srovnání kolekce dvou jedinců, pravděpodobně nebudou mít dvě kopie téhož špatného receptu.

Ztráta diversity (různorodosti)

Předpokládejme, že zakládáme novou populaci se šesti nebo osmi jedinci (velký počet dnešních plemen takto začínal). Zbavíme se tak stovek špatných receptů, ale zbývající tucet nebo dva se bude ukazovat mnohem častěji. Navíc, pokud je přítomno několik dobrých či výborných receptů, vzroste šance dostat jeden z této kolekce dle toho, jak bude klesat počet zakladatelů. Stejně tak risk ztráty zůstává velký tak dlouho, jak dlouho je efektivní velikost populace nízká. Práce s malým počtem nevyhnutelně sníží rozmanitost. Jednoduše protože jednici nepředávají své recepty rovnoměrně další generaci a některé recepty se v důsledku toho ztratí. To má také za výsledek dodávání snáze opakovaného fenotypu (toho, co vidíme navenek), ale projeví se jako cena za celkovou redukci kvality, zdraví a dlouhověkosti.

Pokud by měli chovatelé možnost rozeznat každý recept individuálně a mohli vybrat pouze ty, které jsou vynikající, chov by potom produkovat malé množství jedinců, kteří by byli plně prostí genetických problémů. Ale to co vidíme a jaký je jedinec (zkráceně genotyp - tj soubor všech receptů v daném jedinci), je produktem všech receptů a pro naprostou většinu z nich nedokážeme rozlišit dané recepty od sebe. Navíc nemáme možnost vybírat recepty individuálně. Když vybíráme zvíře pro chov jsme nuceni akceptovat jeho kompletní set. I když v některých vzácných případech máme k dispozici DNA test odhalující špatné recepty (alely), stále nevlastníme možnost upravit je nebo je odstranit na základě selekce. Proto jsme nuceni pracovat s celkem a nebo zamítnout celou kolekci s doprovodným riskem, že jsme odmítli něco, co by samo o sobě mohlo být výborné.

Běžná praxe téměř každého, kdo chce mít v chovu právě populární psy šampiony, je pravděpodobně nejdůležitější faktor jež redukuje zbývající diverzitu. Uvažujte své vlastní plemeno (situace je pro většinu ras totožná). Můžete najít jednoho či více psů, jež se objevují v naprosté většině rodokmenů? Téměř každý se rozhodl, že se mu zamlouvají recepty tohoto psa (vložte jméno psa) - nebo se alespoň jeví prodejně - a pohřbí ostatní recepty ostatních psů celkem snadně, bez možnosti vidět důsledky svého chování. V několika generacích bude mít téměř každý podstatnou část jeho receptů, pokud ne dokonce jen pouze ty jeho a mnoho ostatních excelentních alternativ již bude velmi těžké najít.

Jak precizní je jedinec, který přichází s některými chybějícími recepty a s relativně malou popularitou své kolekce? Nebojíme se snad těch málo špatných receptů střídajících se v této kolekci? A tím, že jsme sžiti a zabýváme se touto velmi populární kolekcí, tím nutně ztrácíme vizi toho "památného" čokoládového dortu.

Populační genetika a chovatelé

To, co je často nazýváno Mendeleho genetikou se zabývá výsledkem specifického křížení. Populační genetici se zabývají rozšířením alel v populaci a rozšíření jež působí efekty jako je mutace, výběr, inbríding a podobně. Jako chovatel jste vlastně praktikující genetik. Vědomosti obojího - Mendeleho genetiky a populační genetiky je důležitá, ne pouze pro Váš vlastní úspěch, ale také pro přežití daného plemene.

Mnoho dřívějších genetiků věřilo, že jsou pouze dvě možné alternativy genu - "dobré" alely, ty jež pracují normálně a "špatné" alely, které to nečiní - proto očekávali velmi malou genetickou různorodost v populaci. Očekávalo se, že většina jedinců jdou homozygoti pro dobré alely ve většině genů (mají dvě dobré alely).

Ale pokročilými moderními biochemickými a molekulárními prostředky objevili genetici studující populace obrovskou variabilitu (diverzitu), větší než očekávali. Je zde velký počet důvodů pro tuto situaci a dokonce i experti ještě nemají úplnou představu o všech možnostech. Nicméně genetici také objevili, že populace ztrácející svou rozmanitost má velmi často podstatné problémy a je tu mnohem vyšší risk nemocí a jiných změn způsobených prostředím. Výsledkem toho výzkumu je, že genetická různorodost je podstatná pro život a dlouhodobou možnost přežití celé populace.

Liší se geneticky čistokrevní psi? Někteří mohou v důsledku vnitřních rozporů. Každý koncept plemene má danou určitou charakteristikou a je zřetelně jiný od ostatních plemen. Tím ukazuje určité omezení v rozmanitosti. Navíc, uvnitř standardu pro dané plemeno je stále možná rozmanitost pro ty geny, které neovládají ty charakteristiky, jimiž se plemeno liší od ostatních. Pokud není možné v důsledku správy identity plemene kompromisu v genech ovlivňujících celkovou strukturální solidnost, dobré zdraví, inteligence a temperamentu, možná by tato rasa neměla existovat. Avšak tak dlouho, kdy tyto nezbytnosti nebudou kompromisovány, nevidím žádný důvod, proč bychom neměli mít různé vzhledy a odlišné talenty v plemenech.

Pro ty geny, jež jsou základní pro identitu plemene, zde bude pochopitelně znatelně nižší variabilita v dané rase než je v celé skupině Canis familiaris. Obtížný trik je v tom, omezit variabilitu u těch genů, které charakterizují dané plemeno bez obětování variability/diverzity tam, kde je to nutné pro dobré zdraví a dlouhodobé přežití celé rasy. V mnoha případech se toho nedá dosáhnout a platíme za to cenu v podobě vysokého počtu genetických nemocí a zvýšené vnímavosti k ostatním nemocem, redukovaným nízkým počtem štěňat, délkou života, nemožností otěhotnět přirozenou cestou a tak dále.

Proč se to stalo?

Máme akceptovat toto jako nutný důsledek při vzniku plemene? Domnívám se, že ano.

Role chovatelských klubů

Každá rasa potřebuje databázi se záznamy všech jedinců zařazených do chovu, s jejich předky zpět až k zakladatelům. To je s velkou pravděpodobností úkol pro chovatelské kluby. A dělají to skutečně (mimo výjimek některých vzácných plemen)?

Taková databáze by umožnila chovatelům identifikovat ty jedince, kteří s velkou pravděpodobností přenáší geny z každého zakladatele. Na úrovni samostatných chovatelů jim to umožní připravit inteligentní, informované možnosti při výběru krytí. Míry mohou být také brány v potaz při znovu nasolení rovnováhy plemene, v důsledku ujištění se, že zbývající diverzita je více méně rovnoměrně distribuována a proto zde neriskujeme obavu ze ztráty.

TePe, 28.4.2010