Pudl po švédsku

Skandinávské země jsou mezi pudlaři vyhlášené svými krásnými pudlíky. Protože jsem měla šanci strávit v jedné z nich, konkrétně ve Švédsku, téměř rok, ráda bych napsala pár řádek o tom, jak jsem pudlíky i ostatní psy měla šanci v této zemi vidět na vlastní oči. Předem bych chtěla podotknout, že je to pouze můj pohled a nevylučuji tím zkušenosti a zážitky někoho jiného. Švédové jsou velmi vitální lidé. Jak mladí, tak i ve starším věku. Jsou sportovně založení a tak není výjimkou, že i v minus deseti stupních (to byla na severu, kde jsem pobývala já, normální teplota v zimě) sportují. Milují běh, chůzi, v zimě běžky a sjezd a na většině těchto aktivit se samozřejmě podílí i jejich domácí mazlíčkové, myslím tím psi. V zimě jsme se měli šanci podivovat (myslím tím nás, zahraniční studenty), že i ve velkých mrazech denně běhají a jezdí na kole. Jízdu na kole ve sněhu můžu ostatně doporučit všem, podmínkou jsou ale skvěle posypané a prohrnuté chodníky (podotýkám všude, ne jen na některých místech). V létě nás mile zaskočil pán ve věku přibližně šedesáti let, který jel na kolečkových bruslích či jiný starší pán se začínajícím bříškem, který nás na trati cca 4 km stačil předběhnout dvakrát, pravda, my jsme neběhali, ale šli poměrně slušným tempem. Vrcholem ovšem byla mladá maminka, která tlačila kočárek a běžela. Náš původní dojem byl, že asi spěchá domů, ale ona kondičně běhala. Ale dost už lidí, přesuneme se k pejskům. Jak jsme již zmínila, pejsci se podílejí na všech těchto činnostech. Proto bylo vidět spíše sportovní plemena, na "vysokém podvozku" (s vyšší kohoutkovou výškou), aby se mnoho nezašpinili a stačili svým páníčkům. Dvě výjimky jsme ale potkávali poměrně často. Jednou z nich byla čivava s dobrmanem a jejich slečna, kdy podotýkám, že čivava se nenesla, ale běhala a stačila oběma. Tím druhým byl voříšek s velmi silným pánem, kterého venčil tím způsobem, že pán jel na motorce a psík vesele pobíhal kolem. I nu ne všichni š védové jsou sportovci. Pudla jsem měla šanci na těchto aktivitách zahlédnout pouze dvakrát a to králováka a středního pudlíka. Zřejmě jsem bydlela ve špatné oblasti.

Jako správný pudlař jsem si nenechala ujít příležitost a jela se podívat na dvě mezinárodní výstavy do Stockholmu. Jednu velkou a vyhlášenou, která se konala týden před Vánoci a druhou, tzv. Lilla Stockholm v dubnu. V obou případech jsem byla naprosto unešená kvalitou vystavovaných pudlů. Trochu mi kazilo náladu, že u TOYů, trpaslíků a středních pudlů se nevystavovali žádní jedinci v  barvách aprikot a stříbrná. Později jsem se od jedné chovatelky dozvěděla, že jsou poměrně vzácní, co se výstav týče, protože svou kvalitou nemohou konkurovat černým, hnědým a bílým (bílých ale je prý také málo) pudlům. O mnoho lepší byla situace u velkých pudlů, kde byly zastoupeny všechny barvy a v hojném množství a velmi vysokou kvalitou. Systém výstav a výstavní řád je téměř shodný s tím naším. Co se chovatelských stanic týče, existují ty, co chovají pudlíky na výstavy, ty co chovají všestranně zaměřené pudly, před kterými se hluboce klaním, a ty, co chovají pro potěšení. Protože jsem chovatelka středních pudlů, zaměřila jsem se povětšinou na tyto chovatelské stanice, které je chovají také. Ale musím přiznat, že si mě získali chovatelé velkých pudlů. Nejen vstřícností, ale i kvalitou svých jedinců. A co že se mi na pudlech tak líbilo? Byly to krásně utvářené hlavy, pevná kostra, sytost barev, předvedení jedinců a jejich chuť se prezentovat. K tomu bych přidala typicky pudlí povahu, tedy milé nekonfliktní psy, zvídavé a kamarádské se zájmem o to, co se děje v okolí.

Další nápadná věc na švédských výstavách byla příjemná atmosféra. Lidé spolu mluvili, komunikovali, nezáviděli si a nepomlouvali se. Když si paní se kterou jsem mluvila nebyla jistá, jak správně upravit mohutnou hřívu na hlavně svého černého pudla, zeptala se mě, ale protože jsme si obě nebyly jisté, prostě šla a zeptala se jiné paní. Později když jsem se ptala, zda je to její známá, odpověděla, že ne, ale líbilo se jí, jak upravuje hlavu svému pudlovi. U nás je toto chování již také někde vidět a chtěla bych poděkovat všem, kteří šíří příjemnou atmosféru na našich výstavách a nezištně pomáhají začátečníkům, kteří si nevědí rady.

A ještě jedna věc mne velmi zaujala a příjemně překvapila. Celá jedna velká hala vyhrazena prezentaci plemen. Takovým způsobem, že po oba výstavní dny zde byly umístěny boxy zařízené jako místnosti v domě (jeden box = jedna malá místnost). V tomto přiděleném prostoru se prezentovalo vždy jedno plemeno. Byli zde pejsci se svými majiteli a jeden člověk z příslušného klubu. Na jakoukoli otázku rádi odpověděli, měli zde také seznam chovatelů chovajících dané plemeno a propagační materiály. Myslím, že našim výstavám by také něco takového prospělo. Pro člověka, který si není jistý, zda dané plemeno je pro něho vhodné, jaké má plemeno nároky a jak vypadá jeho úprava či jak se chová, je to ideální příležitost dozvědět se vše potřebné od povolané osoby, která mu také dá kontakt na chovatele. Jednu perličku si ale neodpustím. Velmi populární jsou ve Švédsku čeští fouskové a slovenští kopovové. V obou případech uměli chovatelé řádně vyslovit pro ně krkolomné jméno a cenili si velmi povah obou těchto plemen.

Možná by také stálo za to zmínit, jaký je systém chovu ve Švédsku. Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem paní chovatelce vysvětlila, co je to bonitace a proč se provádí. Ve Švédsku neznají nic jako bonitaci. Pudl se stává chovným po dosažení určitého věku, pokud má průkaz původu. Tečka. Nic se neřeší. Chovatelské stanice jsou většinou velmi prestižní, kdy si lidé rádi a podrobně zjišťují informace o krycích psech. Možná, že to zavání trochu anarchií, ale zde bych měla zdůraznit povahové rysy Švéda, jako chovatele. Švéd je osoba velmi zodpovědná. Jakékoli doporučení nebo zákon je dodržovaný sám od sebe, nejsou třeba žádné restrikce. Proto i v  chovu psů platí více než jinde zodpovědnost chovatelů, kdy si nechávají sami od sebe zvíře vyšetřit od veterinárního lékaře, zda je prosté genetických chorob. Je pro ně otázkou prestiže, že štěňátko pocházející od nich je zdravé, bez genetických chorob, má všechny zuby a vypadá hezky. Jsou běžné i chovatelské experimenty. Jako příklad bych chtěla uvést krytí aprikot pudlí slečny a černého fešáka. Černý fešák měl ale i hnědé předky, proto se narodila štěňátka hnědá, černá a aprikotí. Jiný systém mají v sousedním Finsku, kde je o každém chovném jedinci vedena složka na internetu pro všechna plemena v rámci Finské kynologické organizace (naše ČMKU). Zde je jeho rodokmen spolu s vyznačenou příbuzenskou plemenitbou, vypočítaným koeficientem příbuzenské plemenitby. Zaznamenávají se zde také vyšetření luxace pately, vyšetření očního pozadí a displazie kyčelního kloubu. Pakliže je jedinec rodičem dalších potomků, jsou i tyto údaje zaznamenány spolu s tím, zda se vyskytly nějaké vady ve vrhu. Všechny tyto informace jsou volně přístupné na internetu. Můžeme snad jen doufat, že i u nás se jednoho dne dočkáme něčeho podobného.

Na závěr bych ještě chtěla trochu rozvést chov pudlů na všestrannost. Myslím tím chov nejen na výstavy, ale na výcvik agility, poslušnosti, záchranařinu či obedience, což je disciplína u nás ještě neznámá. Dle mého názoru je škoda mít pudlíka pouze na výstavy či pouze na běhání agility. Vždyť pudl je původem lovecké plemeno vyšlechtěné pro přinášení zvěře z vody. Proč mu brát jeho přirozenou chuť něco dělat jen proto aby se nezničily chlupy, popřípadě proto, že se mi nechce svého kamaráda česat, tak bude raději ostříhán nakrátko. Protože je v České republice zakázána úprava psů nadměrným lakováním, nastupují i nové trendy ve střizích pudla, které jsou spojené s kratšími chlupy. Snad se v blízké budoucnosti toto rozlišení na výstavní linie a ty ostatní brzy změní. Když na druhém místě ze středních pudlů (té prestižní zimní výstavy ve Stockholmu) stanul pejsek, který měl složené zkoušky záchranáře a paní s ním aktivně běhá agility, věřím, že tento pejsek vede plnohodnotný život, kdy se jeho majitelka nebojí o chlupy a tráví spolu krásné chvíle v přírodě, při cvičení a na výstavách. Tento pes se prezentoval v plně dorostlém baby střihu a majitelka si ho upravovala sama včetně stříhání.

Pudlové ve Švédsku z mého úhlu pohledu jsou velmi kvalitní. Díky Švédské přirozené snaze respektovat zákony a nařízení zde není potřeba bonitovat pudly, protože do chovu mají šanci se zařadit pouze kvalitní jedinci, kteří jsou zdraví a exteriérově na výši. Myslím, že Švédsko nám v mnohém může sloužit jako vzor, bohužel ne všechno je možné aplikovat v našich podmínkách. Snad se časech i u nás podaří chovat všestranně zaměřené pudly, se kterými jejich majitelé mohou chodit nejen na výstavy, ale i pěstovat různé pudlí sporty. Ať už je ale zrovna ten Váš pudlík jakýkoli, má vás určitě moc rád a cokoli s ním dohromady podnikáte, toho si hodně cení.