Aspoň plyšového pejska...
Přiznávám rovnou a hned na začátku - nejsem chovatel, spíš pozorovatel, nikdy jsem neměl ani rybičky, i když jsem nějaké zviřátko vždycky chtěl a jsem tvor od přírody (i od narození) dostatečně zvědavý a do všeho možného čenich strkající, abych se pustil do psaní takových textů, jaký čtete právě teď. Tolik snad pro uvedení situace na pravou míru...
Přiznat musím ještě jednu věc. Nebyla to první výstava, na které jsem kdy byl. Ale stále jsem spíše takovým vetřelcem ve světě,
kterému někdy ani za mák nerozumím, nechápu ho, někdy zase ano a někdy méně, a tak přináším tenhle pohled z jiného úhlu. Ale zpátky
k aktuálnímu tématu. Takže klubová výstava v Třebechovicích. V první řadě musím říct, že na mě působila docela skromně, ale na
druhou
stranu chápu, že tahat nebohého chlupáče autem v prostřed léta na nějakou větší vzdálenost může působit dojmem aktu úmyslného
útoku na psí i lidské zdraví. Pejsků se sice nesešlo výrazně hodně, ale aspoň jsem jen tak neztratil přehled. Našel jsem si šikovné
místečko hned za bukem - tedy za jedním sloupem podpírajícím strop tělocvičny a těsně sousedícím se stolečkem pro posuzování.
A tak jsem tiše doufal, že se něco dozvím, porovnám svůj názor neškoleného laika s názorem fundovaným a veskrze odborným.
Upřímně
řečeno, dozvěděl jsem se minimum a to jen občas, i když jsem špicoval uši jak to šlo. Výsledky průběžně nikdo nepsal, a tak jsem se
dozvěděl až po chvíli, jaký pes dostal jaké ocenění. Což mi bylo významně málo platné, jelikož nemaje katalogu jsem často marně
lovil v paměti, jaký pejsek měl které číslo.
Co bylo ovšem horší byl fakt, že jsem se, nemaje krom katalogu ani plyšového psíka, pohyboval po prostorách výstavy nenápadně asi tak jako velryba na poušti. V kapse bloček, kam jsem si čmáral postřehy a kolem krku foťák, jsem v některých lidech vzbuzoval takové podezření, že si mě zvědavě prohlíželi a raděj mě obcházeli obloukem. Prakticky téměř po celou dobu jsem byl jediným návštěvníkem bez psa či organizační funkce. Zaznamenal jsem jen tři jiné zvědavce (zřejmě místní), kteří se přišli podívat. A skoro bych řekl, že přišli ve špatnou dobu, tedy před polednem - kdyby přišli až na odpolední soutěže (tak nějak se jim říká, ne?), tak by se i něco dozvěděli... Na druhou stranu byli v dané chvíli jedni z mála, koho zajímalo dění v kruhu. Po většinu času se o průběh událostí v kruhu zajímalo minimum lidí - tedy exhibující pár člověk - pes a nezbytná sestava pro posuzování, plus nějací ti známí, případně příbuzní.
Utekl Marcus Aurelius...
... a ačkoli něšlo o lvici, nýbrž bílou královačku, stejně se ho (ji) nakonec podařilo lapit. Abych uvedl příběh na pravou míru; v
jednu chvíli se ve dvěřích objevil bílý královák, který však spíše připomínal splašeného oře a vyvolal tak všeobecné veselí (psů) a
následné okřikování (také psů).
Když pak s paničkou po nějaké chvilce odešel ven a po ještě kratší chvilce se samostatně vrátil,
dostal ode mě pracovní přezdívku Marcus Aurelius. Že šlo o fenku jsem se dozvěděl až později. Nu což, nikdo není dokonalý... a
jelikož zmíněná psí slečna dosáhla na titul (teď přesně nevím konkrétně jaký), tak myslím, že všechno dobře dopadlo.
Tahle epizoda mi trochu zpestřila čas strávený prozatím nijak zajímavým okoukáváním a pořizováním fotek...
Bonbónky na konec
Odkoukal a odfotil jsem odpolední soutěže a jen matně dával dohromady kdo s kým a o co. Jakž takž jsem pochytil co se rozděluje v jednotlivých rázech v určitých barvách, ale co se týče vyšších ocenění, musím přiznat, že v tom mám poněkud hokej. O to víc mě potěšily, řekl bych netradiční a originální, ceny pro kašpárky výstavy, flegmatika, tlouštíka... A ačkoli flegmatik výstavy rozhodně na flegmatika při vyhlášení nevypadal, myslím, že nápad se rozhodně povedl... a to se počítá.9.8.2006