Beatrix Sunny Teschiro

Betynka naším pohledem

Betynku (jak se Beatrix nepříliš překvapivě říká), vlastně máme od konce srpna 2006, kdy jsme si ji vzali na přechodnou dobu, než se zlepší zdravotní stav pana Mgr. Kovářů, jejího původního majitele. Jelikož však v říjnu téhož roku podlehl v boji se zákeřnou chorobou, zůstala (a zůstane) s námi Betynka nastálo.

Poté co se k nám vrátila jako uzlíček neštěstí a dlouho smutnila po svém starém páníčkovi (což bylo oboustranné), se Betynka postupně začala aklimatizovat a naplno projevovat.

Jako sebevědomá mladá dáma nám zpočátku jasně dávala najevo, že ti, co budou poslouchat, jsme my a ona bude hrát prim. Začalo to tím, že nechtěla chodit domů a zatvrzele stále venku a odmítala se hnout, a pokračovalo to urážlivostí, když jsme se jí dostatečně nevěnovali. S výcvikem nám od počátku jasně dávala najevo, že ona se cvičit nenechá.

Postupně jsme ale odhalovali její "slabší" stránky a výcvik se už nebral jako výcvik, protože za provedení daného úkonu se vždy něco dostalo (z toho vyplývá, že je pořádně mlsná), překonali jsme společně strach z jezdících schodů, z metra a tak dále,... Nakonec se z ní stala nádherná mladá dáma, která má sice své mušky (přiznejme si, že ani my nejsme dokonalí), ale dá se s ní vyjít. Až na její občasnou urážlivost. Někteří pejsci vydrží tajtrlíkovat pro kousek buřta půl odpoledne, ale Betynka je schopná po chvíli odejít s výrazem "tak si trhni".

Takže, co vlastně Betynka umí. Sedni, lehni, k noze, čekej, zůstaň, cvičíme výstavní postoj, ten nám docela jde, chůzi v kruhu (to nám zatím nejde podle mých představ), dej pac a přines míček. Ten poslední zmíněný povel je jaksi samozřejmost, protože je to vášnivý aportér. Betynka také hluboce obdivuje koně a bojí se velkých bílých psů (tedy alespoň minimálně jednoho). Zvláštní slabost má pro sníh a vydrží si sama hrát a dovádět v závějích. Miluje také dřevo, které ať již v podobě klacků, které v jakékoli velikosti aportuje, tak i dřevo, které se dá opracovávat, třeba malý špalíček, který vydrží třeba i hodinu ohlodávat do bobrovité úpravy.

S ostatními pejsky nemá problémy a protože hluboce obdivuje naší Amandu, tu si zamilovala asi hned napoprvé, snaží se jí napodobovat. Ne vždy zcela úspěšně. A štěňátka jí také milují, jako jediná si s nimi vydrží hrát. Zasloužilo by i poznamenat, že nám dělá dobré jméno v zahraničí, protože nám pomáhá starat se o zahraniční studenty, kterým v Čechách zpříjemňujeme pobyt. Beatrix (správná francouzská výslovnost mi trochu dělá problémy) je známá ve Francii a také ve Finsku.

Betynka je vlastně docela učenlivá, až na jednu výjimku - zatím se nám nepodařilo ji naučit štěkat na povel. A tak je "štěkej!" zatím spíše synonymem pro "předveď všechno co umíš". Zajímavé je, že pokud má rozštěkáno, tak na "štěkej" spolehlivě zmlkne. A co ještě říci k její povaze? I když jsme si mysleli, že to bude takové hodné a spíše zakřiknuté zvířátko, už se směle zařadila do skupiny našich "prohnaných aprikotek". Bravurně ovládá "už týden jsem nejedla", "koukej se se mnou podělit", "nikdo mě nehladí, na bříšku obzvlášť", "mě máš nejradši" stejně jako "á, návštěva, ta je určitě pro mě a kvůli mě". Se stejnou noblesou a potutelnými světýlky v očích provádí nejrůznější lumpárny; od rozebírání krabic od mléka, opravy a úpravy pantoflí (to jen, když je někdo doma, sama nic neničí), přes zmíněné zašpicování špalíčku spojené s velkovýrobou třísek, krádeže a cupování pytlíků a ubrousků, až po zastrkování míčků do nejrůznějších škvír, mezer a stísněných prostorů vůbec. Do nich se pak naoko dobývá, hrabe, čenichá a štěká, dokud se nenajde někdo, kdo míček vyloví a hodí. To často jen proto, aby ho Betynka mohla někam zašantročit znovu, pokud nabyde dojmu, že se jí nikdo pořádně nevěnuje.

Život s Betynkou zkrátka není jednotvárný. A taky máme doma dokonalý nástroj na zabíjení upírů :-).

Brno 2006 aneb premiéra Beatrix na výstavě

V červnu roku 2005 jsme měli naše druhá štěňátka. Narodili se dvě holčičky a tři kluci. Postupně jsme pro všechny našli nový domov s tím, že možná bude příležitost vidět obě aprikotí slečny ve výstavních kruzích. Štěstí nám přálo a v Brně se poprvé vystavovala Beatrix.

Z našeho štěňátka vyrostla sebevědomá pudlí slečna, která je sice trochu bojácnější, ale dle mého názoru se dokáže poměrně brzy rozkoukat. Alespoň na výstavě tomu tak bylo. Bohužel k naší nemalé radosti si usmyslela, že ve výstavním kruhu se nechodí a ona se tam předvádět nebude. Paní rozhodčí z toho také neměla radost.

Plně doufáme, že páníčkové nezanevřou na výstavy a snad se s nimi ještě na některé potkáme.

Tímto bych jim také chtěla poděkovat za krásný den.