Moonlight Shadow Regenfield (Lilu)

Její jméno jsme vybrali jako kompromis. Nevím kdo z nás, ale jeden jí chtěl říkat Mony a druhý Moly. Nakonec jsme si vzpomněli na bláznivou komedii Patý element a jméno Lilu bylo přijato. No, výraz: Naprosto dokonalá, na ní moc nesedí, ale nám to zas až tolik nevadí. Naše plány ohledně výstav bohužel vzaly za své, o to víc se těšíme z její přítomnosti, jedinečnosti a toho, že je s námi.

Převlečený aprikot, ďáblík a kulový blesk. Lilu byla stvořená pro pohyb. Pokud ho nemá, hrozně se nudí. V některém z našich článků na Suisse Blogu jsem o ní psala, že odporuje zákonům přitažlivosti a o tvorbě kyseliny mléčné ve svalech jí také nikdo nic neřekl. Pravda, pro Lilu je typická různorodost. Zatímco my ostatní více či méně stále spořádaně šlapeme po cestě, Lilu musí prozkoumat blízké okolí cestiček. A pro nás občas ke smůle i to vzdálené. To potom jeden stojí na cestě a neustále křičí Lilu a ono nic. Za deset minut se objeví naprosto vyřehtaný a spokojený pudl se spoustou zážitků v kožiše.

Cokoli co Lilu dělá, dělá s plným nasazením. Když běží, tak běží, když spí, tak spí. A to ne tak jako nějaký hlídač, povrchně a být připraven kdykoli vyskočit a někoho chytit. Ne, když spí Lilu, tak spí. To je potom černé chlupaté stvoření naprosto vláčně a v jaké poloze ho zvednete, tak ho i odložíte a ono tam za hodinu skutečně stále stejně leží a spokojeně oddychuje. Zkrátka naplno.

Zpočátku právě pro její hypeaktivitu jsem měla problémy cvičit ji. Něco ji naučit vyžaduje úplně jiný přístup něž naši ostatní pejsci. O to větší radost mám ze všeho, co jsem ji dokázala naučit. A není toho málo. Za Eliškou téměř nezaostává. A je velmi citlivá. Drylem ani výhružným tónem s ní opravdu nic nezvládnete a k ničemu ji nepřimějete.

Nevím kdy přesně se to stalo, ale vybrala si mne, že já budu velet. Pro mého manžela Honzu je to k vzteku, a já to docela chápu. Často jeho povely úplně ignoruje a nebo mu dělá kulišárny. Například na povel ke mně buď nepříjde a nebo příjde k mé osobě. To by jí člověk nějraději přizabil...

Na svém malém černém zlatíčku se učím hodně stříhat. Je to úžasné, když na psovi rostou chlupy křivý pohledem a každých čtrnáct dní bych mohla upravovat střih. Kéž by něco podobného bylo jednou u aprikotů, kde se musí každý chlup hýčkat. A pak že to nemají chovatelé a vystavovatelé černých pudlů jednoduché.

Lilu je úžasně kontaktí a mazlivá a miluje cupování plyšáků. Když na ní přijde demoliční nálada, ukouše jim uši, nos, ocas, prostě všechny ty části, které přebývají. A potom ho vykuchá a je skutečně bílo opravdu všude. Prostě moje malé zlatíčko.

PS. Lilu zatím také neštěká na povel.